Během necelého týdne obšťastnily moravské město Hodonín svou přítomností dvě legendární osoby českého bigbítu. Na úterní večer připadlo vystoupení Michala Pavlíčka, který měl stanout na prknech maličkého Clubu Nautilus, na sobotní štaci Vladimíra Mišíka, písničkáře a neméně uznávaného hudebníka, přichystali organizátoři víceúčelový Sál Evropa. Krom touhy spatřit (znovu) oba chlapíky se nabízela možnost je zastihnout i v jejich nejtitěrnější poloze. Michal Pavlíček si totiž s sebou měl přivést pouze klávesového parťáka Michala Nejtka, pan Mišík, snad aby nekazil partu, jen kytarového dokreslovače Petra „Kulicha“ Pokorného a houslistu Vladimíra Pavlíčka. Za posledním důvodem, proč na tyto koncerty zajít, mohla být i otázka, kolik se v „zaprděném“ Hodoníně objeví fanoušků, aby tyto akce podpořila.

Hned při vstupu do útrob Nautilu jsem si při spatření fronty na razítka oddechl, že tento večer nebude návštěvnickým fiaskem, jak tomu bylo na tomto místě při mé poslední návštěvě, a že tak pan Pavlíček bude mít důstojnou kulisu. Ten se vynořil z davu o dobrou půlhodinku později, než bylo avizováno, ale aspoň si fans mohli v klidu odstát frontu na pivo. Pak už ale mistr nerušeně kouzlil jednu harmonii za druhou (vždyť se také tohle turné zove „Harmony Tour“) a sportovně se s instrumentálními party střídal se svým parťákem. Ten byl občas pod palbou beglajtu Pavlíčkova nástroje utlumen, ale vzhledem k proměnlivosti a dynamičnosti kompozic to tak moc nevadilo.

Hrálo se především z mistrových sólových počinů, které tak důkladně prozkoumané nemám, ale nedá se říci, že bych se v písních ztrácel. Michal velmi umně dokázal držet posluchačovu pozornost. Chvíli zasněně kvílel, poté rockově burácel a nezapomínal ani na rytmické flirtíky. Zkrátka bylo co poslouchat a na co se dívat, a k mému překvapení jsem nepostrádal zbytek rytmického ansámblu. I bez něj zněly fláky jako „Skočná“ nebo „Jazzy“ skvěle. A aby sentiment nebyl ušetřen (vždyť také 2/3 osazenstva byli pamětníci), musely přijít na řadu i položky z dobře známé Pavlíčkovy minulosti – v úterý to odnesl vtipně podaný „Olda je přítel můj“, jehož text burácel celý sál, a na závěr přidávané ohlédnutí za tvorbou STROMBOLI v nezapomenutelné hitovce „Veliké lalulá“. Celý večer se nesl v dobré náladě a nespokojen mohl být snad jen špatně informovaný návštěvník, těšící se na výkon Miloše Meiera.

Ačkoliv jsem úterní koncert slupnul jako jednohubku, namlsán na sobotní muzicírování pod taktovkou Vladimíra Mišíka jsem pak zůstal poněkud zklamán. Nadále platí, že být přítomen v jeho společnosti je velmi příjemně strávený čas a také, že pan Mišík zůstává neuvěřitelně sympatickou a charismatickou osobou se zlatem v hrdle, kámen úrazu však představovalo ztvárnění samotného (polo)akustického setu.

To totiž po okleštění sestavy ETC, která v byla modifikované verzi nazvána ČDG, vyznělo nemastně-neslaně, což je vzhledem k více písničkovému projevu šokující. Skladby v plné nahotě takto zněly samo o sobě sice sympaticky, ale právě díky malé variabilitě aranží a velkému prostoru houslí čím dál více stejně. Tím spíše, když se jako hlavní chod podávalo blues. Z letargie, do které jsem se postupně dostal, mě tak probouzely hlavně vtipné monology mezi písněmi, které nepostrádaly šmrnc a nadhled.

Naštěstí má Mišík ve svém arzenálu položku, kterou dokáže uhranout v jakémkoliv aranžmá, na jakémkoliv místě a v jakoukoli dobu – písni natolik silnou a nadčasovou, že to mrazení v zádech a okamžité slzy v očích fungují snad na povel. „Variace na renesanční téma“ zkrátka nezklamala ani tentokrát a lépe ani tento koncert uzavřít nemohla.

Stejně jako v případě úterního klání potěšil zaplněný Sál Evropa, vřelý potlesk návštěvníků a dobrá nálada sálající jak z pódia, tak z obecenstva. Já osobně jsem nicméně postrádal větší proměnlivost a víc hravých, nečekaných a spontánních momentů, na které byla loňská zastávka akustických BLUE EFFECT bohatá.